Pokud si člověk řekne, že je něco drahé, může to být drahé jen pro něj. Každý totiž za svou práci pobírá nějakou mzdu, nebo plat, prostě nějakou finanční odměnu. A za tu se může poté bavit. Pokud mu ovšem na tu zábavu nějaké peníze zbydou. Běžně totiž člověk nejprve zaplatí například nájem, elektřinu a další nutné věci, bez kterých by to jen těžko rozdýchával. Takže když to všechno poplatí, musí si dát stranou tolik, aby do dalšího příjmu neumřel hlady. Nu a ten zbytek, ten si musí půjčit.
Je třeba si uvědomit, že peníze vydělává každý jinak a každý má jiný plat. Proto je pro někoho sto korun vlastně nic, protože je za slabou půlhodinku vydělá. Jenže jiný se musí na tu stovku pekelně nadřít a pro něj už je to tedy hodně peněz. Většinou to bývá tak, že čím méně fyzicky pracujete, tím vyšší mzdu máte. A tím více se můžete bavit. Například v některé rodině jít s dětmi do kina vůbec neřeší a prostě jdou. Nepřemýšlí nad tím, kolik to stojí. Ale jiný člověk musí počítat s každou korunou a takový výlet musí řádně promyslet. Ta tisícovka pro něj totiž může být opravdu hodně. A proto vyhledává zábavy levné.
Je těžko soudit, zda je cena přiměřená či není. Kdesi se psalo o tom, že kdyby u kina neprodávali předraženou klu a kukuřici, tak mohou kino zavřít. Jak potom taková zábava vypadá je snadné si představit. Mlaskání ze všech stran, šustění a chrastění a občas i říhnutí. Proto spousta lidí do kina nechodí, protože chtějí na sledování filmu klid.
Zda je adekvátní cena za vstupenku do divadla, nebo za atrakce na pouti, to už je zcela jiná debata na naprosto jiné úrovni. Tady to předražené být musí, protože to většinou nefunguje celý rok. Každý člověk by si měl a chvilku nějaké té zábavy najít nějaký čas a obětovat nějakou tu minci. Život bez zábavy je šedivý a nudný. Proto je nutné si jej někdy zpestřit.